Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trajekt Estonia: utopená pravda

28. 5. 2018

 1b.jpg 2b.jpg 3b.jpg 

 

estonia1.jpg

V noci z 28. na 29. září 1994 projíždí baltským mořem nedaleko ostrova Utö trajekt společnosti EstLine Marine Company, známý jako Estonia. Je bouře, vysoké vlny a cesta připomíná cokoli, jen ne klidnou plavbu. Pro kapitána Anderssona s dvacetiletou praxí běžná rutina. Estonia je dobře vybavena pro plutí v takovýchto vodách. V jejím trupu se nacházejí stabilizátory, po jejichž vysunutí plavidlo i na rozbouřeném moři získá lepší balanc, a tak je cesta pro zhruba 989 cestujících poklidnější.

 

Je 0:50 hodin 29. září 1994. Loď pluje rychlostí 14 uzlů (26 km/hod) směrem ke Švédsku. Bouře v tu chvíli dosahuje úrovně, že to většina pasažérů bdících uvnitř Estonie, pociťuje.

 

"Jako na Titaniku. Za chvíli budou podávat šampaňské zdarma," vzpomíná Kent Harstedt.

 

Ve skladovacím prostoru se kvůli bouři spouštějí alarmy aut. Tyto zvuky jsou ale přehlušeny jinými. Jak někteří přeživší později vypoví, lodí otřásají tři mohutné rány.

 

Příď Estonie se trhá od zbytku lodě a odpadá. Vzduchotěsná vrata jsou poškozena, do skladovacích prostor se začíná nekontrolovatelně hrnout voda.

 

V tu chvíli má začít evakuace, ale tu nikdo nevyhlašuje. Panika vypuká až v 1:02 hodin, v okamžiku, kdy nahromaděná voda činí loď nestabilní, a ta se velice rychle pokládá na pravobok. Postupně se tak z pravých stěn stává podlaha, z levých strop. Co bylo dole je rázem vlevo, a co nahoře, vpravo.

 

Kapitán, netušíc co se vlastně děje, přikazuje prudký obrat, aby vlny loď srovnaly zpět. Situace se ale tím jen zhoršuje.

 

Přežití od té chvíle závisí na tom, kde se v daný okamžik nacházíte. Kajuty na pravoboku znamenají jistou smrt. Stejně tak příčné chodby, které jsou pastí, jež vězní pasažéry dole, a pak se stávají cestou pro mořskou vodu zaplavující zbylé interiéry plavidla.

 

O spouštění záchranných člunů nemohla být řeč, protože když je spustit šlo, evakuace neprobíhala, a když už lidé prchali, spustit je pro značný náklon bylo téměř nemožné.

 

Zhruba každému čtvrtému se daří dostat z interiéru lodi. V tu dobu posádka na kapitánském můstku volá vysílačkou “Mayday”.

 

Zhruba polovina těch, kteří se dokáží z lodi dostat, pak nachází záchranný člun, a z trajektu se vlastní iniciativou evakuuje.

 

To už na lodi začíná vypadávat proud, což situaci ještě zhoršuje. Z této chvíle máme dochovanou nahrávku, která dokládá, jak obtížné bylo pro okolní lodě udržet spojení s Estonií. I jaký chaos panoval v radiovém vysílání.

klikatelný obrázek, který vás přesměruje na audionahrávku

Okolo 1:45 hodin, pouhou necelou hodinu od okamžiku, kdy loď ztratila příď, se pravobok kapitánského můstku začíná nořit do rozbouřené hladiny moře. Estonia třikrát dlouze houká. Poslední rozloučení v podobě znamení, aby všichni ihned opustili potápějící se vrak.

 

Trajekt ztrácí vztlak a zádí se definitivně noří pod vodní hladinu. Příď se vztyčí trupem nad hladinu. Světla několikrát zablikají, a poté navždy zhasnou.

 

Pasažéři uvnitř lodě se ocitnou v naprosté tmě. Kvůli náklonu nevědí kam jít, kde se propadnou do kajut či chodeb, které znamenají jistou smrt, či jestli je o kus dál nezasáhne nábytek či inventář lodě, který se spolu se sílícím náklonem uvolňuje a přepadá.

 

Křik, pláč, zvuk padajících předmětů, hučení vody a sténání trupu. To jsou podmínky, v nichž drtivá většina cestujících umírá.

 

V 1:48 hodin Estonia definitivně mizí z radarové obrazovky finské vojenské základny na ostrově Utö.

 

Přeživší plavou ve vodě, která má zhruba deset stupňů Celsia. Více jak hodinu v ní bojují o své životy. Až okolo třetí hodiny ranní se na nebi objevuje záchranný vrtulník. O dalších osm minut později pak připlouvá první ze záchranných lodí: Mariella.

 

Tragédii trajektu Estonia přežívá z 989 pasažérů a členů posádky, pouze 137 osob. Zahynulo 86% cestujících a personálu. Procentuálně jde o ještě horší katastrofu, než u Titaniku - tam smrt potkala “pouhých” 68% lidí.

 

VYŠETŘOVÁNÍ A OFICIÁLNÍ ZÁVĚRY

estonia2wikimedia.org-laanemeri.jpg

Ihned po tragédii se rozbíhá oficiální vyšetřování celé události. Potápěči vyzvedávají příď lodi spolu s dalšími důkazními materiály ze dna moře.

 

Po letech pátrání a vyhodnocování publikuje komise výslednou zprávu, v níž za vinu potopení Estonie nese Finsko, Švédsko a Estonsko, plus estonská posádka. Finsko za špatnou kvalitu přídě lodi a udělený certifikát nejvyšší kvality. Švédsko a Estonsko za špatnou kvalitu údržby a estonská posádka za špatně zorganizovanou evakuaci.

 

Jenže záhy po uveřejnění zprávy přichází vlna nesouhlasu ze strany nezávislých odborníků. Ti nejprve sdělují a později i dokazují, že příď Estonie nebyla poddimenzovaná, ale naopak naddimenzovaná, a že tedy bouře danou noc nemohla příď takto utrhnout.

 

Otázek přibývá, Švédsko zatím vydává zákon, který říká, že Estonie je podvodní hrob a jako takový je zakázáno z něj cokoli vyzvedávat. Dokonce i samotné ponory k vraku Švédové nevidí rádi.

Německá novinářka Jutta Rabe a americký dobrodruh Gregg Bremis se pokoušejí na vlastní pěst se svým týmem všemu přijít na kloub. Šest let od katastrofy Estonia tak na místo potopení vyplouvá nová nezávislá expedice, na jejíž palubě jsou i čeští potápěči. Jedním z nich je Jindřich Böhm, který dodnes o této tragédii a o svých ponorech vypráví.

 estonia3.jpg

NOVÉ VYŠETŘOVÁNÍ A ZÁHADY OKOLO CELÉHO PŘÍPADU

Záhad okolo potopení Estonie je celá řada. V osudnou noc řidič kamiónu, který pobýval u svého vozu, vypověděl, že po třech ranách, které připomínaly explozi, viděl nikoli z přídě, ale z podlahy vyvěrat proud vody zaplavující dno lodě. To by znamenalo poškození boku Estonie, tedy něco, co by dle oficiálních závěrů bylo nemyslitelné.

 

Když se potápěči ponořují po řadě komplikací k vraku Estonie, dopadají na písčitý násep, který je vlastně jakousi betonovou kopulí částečně pokrývající bok vraku. Když třetí den po tragédii vyšetřovatelé vyzvedli příď lodi, rozhodli, že bude celý vrak zabetonován jako hrob. Práce začaly následující den. S tím ale pozůstalí nesouhlasili a kvůli vlně žalob z celého projektu sešlo. Zůstal tak jen tento pozůstatek jako důkaz po snaze celý vrak pohřbít před možným dalším zkoumáním.

 

Shodou okolností tento násep vznikl v bodě, kde měl podle očitého svědka být zmíněný otvor, kterým voda pronikala do Estonie.

 

Potápěči se tak této části vraku nemohli věnovat a jediné, co zde zjistili, byl fakt, že stabilizátory lodě, které v bouři měly být vysunuty, byly zasunuty. Všude okolo trajektu se povalovala torza lidských těl pokrytá nánosy sedimentu. I šest let po katastrofě bylo možné poznat, kdo byl muž a kdo žena.

 

Příď vraku zalitá betonem nebyla. A tam je nalezeno důležité vodítko: díry v trupu zhruba o délce jednoho metru. Ocel po okrajích těchto otvorů je zohýbaná směrem ven, jakoby trup prorazila tlaková vlna z nitra lodě. Potápěči proto uřízli několik kousků a vytáhli je tajně na palubu výzkumné lodi. Kdyby se o tomto konání dověděla švédská či finská strana, která v oblasti měla hlídkující lodě, byl by to dobrý důvod k zásahu a zatčení všech zúčastněných.

 

I tak ale celý tým neměl klidnou práci. Do týdne přestaly dvěma vůdčím osobám expedice fungovat satelitní telefony. Finové a Švédové navíc vytáhli vodící lano, které potápěčům lokalizovalo místo ponoru, a tedy i vrak. Rušení přístrojů vyvrcholilo narušením radaru lodě, takže opětovná lokace vraku nebyla možná. Expedice si tak musela vrak znovu najít díky prostému magnetu na laně.

 

Ponory k Estonii byly přitom velice náročné. Vrak se nalézá v hloubce okolo 85 metrů. Voda má u dna jen devět stupňů a viditelnost je minimální. Potápěči u něj smí pracovat zhruba dvacet minut, a poté další dvě a půl hodiny trvá výstup na hladinu.

 

Vyzvednuté části trupu okolo výše zmíněných otvorů na přídi byly poté zaslány na expertízu do několika zemí. Výsledek? Krom jedné všechny nezávisle potvrzují, že ocel vykazuje známky poškození po explozi, která přišla z vnitřku lodě (experti dokonce jasně sdělili i vzdálenost od centra výbuchu) a díky tomu  mohla tlaková vlna nejen vytrhnout zámky přídě, ale i poškodit přední vzduchotěsná vrata. To znamenalo, že vylovený kus přídě Estonie musel nést též jasné známky po této explozi. Zjištěné informace byly tedy předány právníkovi, který zastupuje pozůstalé po tragédii. Tomu se opravdu daří vyjednat si povolení a na příď Estonie se podívat. O to šokující je zjištění, když zmíněné místo, které  měla exploze zasáhnout, bylo profesionálně vyříznuto a odstraněno. Důkazy po možné explozi jsou tak nenávratně ztraceny a zaměstnanci na pracovišti bezradně krčí rameny s tím, že neví, kdo na vraku zmíněný kus oceli odstranil. Jakoby se tam otvor vyřízl sám.

 

Lidská paměť je vůbec v celém případu Estonie velice zajímavým prvkem. Členové posádky, kteří se v inkriminovanou dobu odtržení přídě pohybovali po spodní palubě, vesměs přežili. A jejich výpovědi jsou perla vedle perly.

 

Požární komisař Linde ve své první verzi výpovědi sdělil, že v 1:02 hodin zažil silný náraz jako při explozi. Poté se urychleně přemístil na informační recepci, odkud ho telefonicky vyslali zkontrolovat zaplavení paluby číslo 1.

 

Když Linde vypovídá podruhé, jeho tvrzení události už více souhlasí s oficiální vyšetřovací komisí. Změnil časy i lidi, které potkal, a z informační recepce nešel na palubu číslo 1, ale zpět do garáže, aby zjistil co je to za podivné zvuky v trupu.

 

Přímo na palubě číslo 1 se ale měl nacházet třetí důstojník Treu. Jeho výpověď je velice podivná. Podle zpráv se loď v 1:02 hodin silně naklonila na pravobok. Ano, to byl ten okamžik, který vyvolal všeobecnou paniku. Treu si ale tohoto náklonu vůbec nevšiml. Na této palubě se snažil nastartovat motory. To nešlo, tak šel prohlédnout alespoň náhradní dieselový generátor. Jenže vodotěsné přepážky byly v tu dobu uzavřeny a žádné schodiště z paluby 1 do strojovny (paluba 0) nevedlo. Jak se tedy na toto místo dostal je stejně záhadné, jako fakt, že poté musel překonat sedm pater po lodi, která měla v tu chvíli náklon 70-90 stupňů. Zachránit se měl skokem do vody z paluby potápějícího se trajektu.

 

Další osobou v podpalubí měl být Henrik Sillaste, který v kritický čas opravoval vadnou toaletu. Na palubu číslo 8 se dle výpovědi dostal přes dvoje zavřené vodotěšné dveře, schodiště a jednom žebříku za pouhou minutu po palubě, která měla náklon 80 stupňů.

 

Samotný fakt, že přežilo tolik členů posádky,kteří se nacházeli v inkriminovanou dobu v samotném dnu lodě, je velice zajímavá. Ze strojovny se navíc zachránili úplně všichni. A zmíněná svědectví jsou vodou na mlýn těm, kteří zpochybňují oficiální závěry vyšetřování.

 

Další lidé, kteří měli k tragédii a k jejím skutečnostem co říci, začali záhadně mizet.

 

Většina posádky okolo druhého kapitána Avo Pihta katastrofu přežila a byla dopravena do nemocnice. Přímo jeho osobu jako přeživšího zmiňuje do kamery jedna sestřička z Turku (poté se má s ním sejít i estonský premiér Mart). Rodiny jsou obeznámeny o tom, že přežili, a že brzy přijedou domů. Přesto ale 12 lidí nikdy domu nedorazilo (včetně druhého kapitána a šéftechnika) a pět dnů od tragédie jsou bráni jako pohřešovaní a ztracení na moři.

 

Když první potápěči švédského námořnictva v čele s Gustavem Hanuljakem provádějí první ponory k vraku, hovoří o velké trhlině na pravoboku lodi o délce pěti metrů (30 metrů od přídě), dva metry pod čarou ponoru. To by vysvětlovalo jak  proudění vody z míst mimo příď, tak fakt, že po převrácení na pravobok Estonia klesla pod hladinu zádí a nezůstala převrácena plavat jako korek.

 

Když pak potápěči tedy vyloví ony přední zámky lodě, které mají být za tragédii zodpovědné, vyšetřovatelé je ihned hází přes palubu jako nepotřebný šrot s tím, že jsou moc velké a nemají žádnou validní hodnotu.

 

Další zajímavostí jsou problémy v samotné oficiální komisi. Několik členů během vyšetřování rezignuje. Jiní záhadně umírají (například: Börje Stenström). Psycholog Bengt Schager, který upravoval výslechové protokoly, roku 1997 rezignoval s důvodem, že nevěří v morální integritu komise a veřejně sdělil, že celé vyšetřování je zmanipulované.

 

Svědkům, kteří nevypovídali tak, jak to oficiální komise potřebovala, bylo vyhrožováno - ať již ze strany Ruska, USA, Švédska či dalších zainteresovaných zemí. Sám Jindřich Böhm, jenž se potápěl k vraku Estonie, byl později přímým účastníkem tohoto jednání skrze faxovou zprávu, která údajně přišla z pracoviště na švédském ministerstvu dopravy. V důsledku potápění se k vraku Estonie mu byl zakázán vstup do Švédska a bylo na něj vydáno trestní stíhání.

 

Největší ránu oficiální zprávě pak přineslo tvrzení šéfa bývalé stockholmské Celní správy (aby prý ulevil svému svědomí) Lennarta Henrikssona, který přiznal, že do trajektu Estonia opakovaně pouštěl ruskou vojenskou techniku naloženou na nákladních autech, která se poté komplikovaně převážela do USA. Tedy zřejmě jakýsi černý trh se zbraněmi.

 

Oficiality nakonec převoz vojenského materiálu přiznaly s tím, že ale nemohl způsobit potopení lodě, neboť nebyl výbušného charakteru - jednalo se o elektroniku. Podrobnosti však uveřejnit smí až za 70 let od katastrofy kvůli utajovaným informacím.

 estonia4pullbear.jpg

JAK TO ASI MOHLO BÝT

Nejasností okolo případu Estonie je tolik, že nám samy o sobě dávají odlišný obrázek o průběhu samotné tragédie. Když se pokusíme veškeré získané podklady seskládat dohromady, zůstane nám několik málo možných variant, které se mohly v osudnou noc 29. září 1994 odehrát.

 

Pokud Estonia opakovaně převážela vojenský materiál, bylo jasné, že se o tom dříve nebo později dozví i jiné strany, které tento obchod budou chtít překazit.

 

To, že k tomu možná došlo, nasvědčuje fakt, že na palubě Estonie v době posledních několika měsíců jejího života probíhala opakovaná cvičení s cílem evakuace pasažérů a členů posádky po explozi uvnitř lodě. Poslední taková zkouška proběhla zhruba den předtím, než se Estonia vydala na svou poslední plavbu. Ironií osudu je, že všichni členové posádky, kteří na tomto školení byli přítomni, zahynuli během tragédie.

 

Proběhla tedy nějaká informace o tom, že Estonii hrozí nebezpečí? Pokud ano, nikdy nebyla uveřejněna.

 

Zmíněnou noc tedy mohla v mezinárodních vodách explodovat munice s cílem překazit dodávky zbraní do USA. Ta poškodila zámky, vodotěsné dveře a trup lodi. Osoby na nulté palubě (strojovna) o celé akci buď byly informovány nebo minimálně jako první věděly o následcích, které exploze pro loď mají, a jako první se vydaly na útěk, čímž měly dostatek času palubu opustit ve člunech, neboť nikdo z nich ve vodě ani neumrzl.

 

Samotné zalévání lodě betonem pak může ukazovat buď na snahu zahladit stopy vedoucí k pachateli, či zakonzervování nějakého potencionálně nebezpečného materiálu, který mohl být na lodi převážen. Nikdy v historii totiž nebyla loď cíleně zalévána betonem, když se navíc v širokém okolí lodě povaluje s troskami desítky lidských ostatků, které už v roce 1994 mohly být vyloveny a pohřbeny. Žel z nějakého důvodu ani k tomuto nikdy nedošlo.

 estonia-5.jpg

ZÁVĚR

Od potopení trajektu Estonia uplynulo již skoro čtvrt století. Mnohé se od těch dob změnilo. Svět již má před sebou nové výzvy, tragédie a rizika. Estonie a otazníky okolo ní už dávno nejsou středem zájmu. Ztratily svou aktualitu. A je to škoda, protože nehledě na to přišlo 852 lidí o život z nějakého důvodu. A  tento důvod by bylo dobré přesně pojmenovat, protože viníci možná stále někde jsou. Ať ve vysokých profesních funkcích či v důchodu, nikdo je nikdy k zodpovědnosti nedohnal.

 

A pokud se taková tragédie mohla stát v roce 1994, určitě se jednou může stát zas. Se stejným průběhem, závěry a hrůzami, které neskončily jen potopením lodě, ale i tím vším okolo, co tento zločin dalo do pohybu.

 

Poděkování autora: Jindřichu Böhmovi za zajímavý a poutavý výklad ohledně jeho potápění k vraku Estonie v roce 2000.

 

autor článku: Ondřej Bezouška

 ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU