Paranormal tým

Osoby:

Michaela Mindlová – Vyšetřovatel, Esoterik
Ondřej Bezouška – Vyšetřovatel, Technik.
Alena Ševčíková – Průvodce
Miroslav Přibyl – pozvaný Vyšetřovatel V.T.P.J.
Milan Přibyl – pozvaný Vyšetřovatel V.T.P.J.

Technika:

Ghostmetr
HD Kamera
Diktafon
UV baterka
Termokamera
Digitální EMF měřič

Průběh vyšetřování:

Píše se 6.7.2013 a s Michaelou Mindlovou se scházím v Řepči na Táborsku, kde společně projednáváme předem připravený průběh vyšetřování paranormálních jevů ve městě Pacov. Naše očekávání nejsou malá, ač nebudeme moci navštívit všechna naplánovaná místa z důvodu jejich přestavby. Kvůli tomu se naše vyšetřovací činnost bude orientovat jen na zvolená dostupná místa. Která, to zjistíme po první obhlídce.

Balíme EMF měřič, ghostmetr, baterky, světlo, kameru i termokameru a vyrážíme k našemu cíli. Po cestě ještě vyzvedáváme naši průvodkyni, Alenu Ševčíkovou, která nás vede k první zastávce, místu na okraji Pacova, kde údajně mnoho lidí zemřelo kvůli epidemii tyfu. Dneska je ale u tohoto pozemku dráha pro motorkáře a z důvodu hluku a též těžké dostupnosti toto místo škrtáme.

Ve slunném, teplém dni pokračujeme schováni ve stínu jehličnatého lesa. Jdeme po cestě do mírného kopce, kde již  vidíme oplocený, posekaný palouk s několika náhrobními kameny na něm. Vydáváme se po jeho obvodu a otevíráme dřevěnou branku vedoucí na štěrkem upravenou hlavní cestu, jenž končí na opačné straně hřbitova u vysokého kříže pod nímž je několik kamenných desek se jmény zemřelých válečných zajatců. Jejich těla jsou pohřbena v hromadných hrobech, které zde byly vykopány.

Dřívější místo smutku teď působí až mírumilovně, rozjímavě. Dvě stě osmdesát čtyři mrtvých těl zde odpočívá již od roku 1945. Jakou měli smrt? Jak žili, co prožili? Kolik rodin za sebou zanechali? Otázky bez odpovědí. Ty nám kolují hlavou mezi těmi, na které se pokusíme získat odpověď. Jsou zde jejich duše? Je možné s nimi komunikovat? Zaznamenat paranormální aktivitu?

Vytahujeme kameru se stativem a natáčíme první záběry do našeho krátkého dokumentu. Počasí je nám nakloněno, dokonce ani vítr nezasahuje do naší zvukové aparatury a my si děláme postupný obrázek toho, kde a kdy budeme po setmění vyšetřovat a jakou techniku na určitých místech použijeme.

Po pár hodinách, kdy úspěšně zkoušíme kamery a diktafon, děláme rozhovory a natáčíme exteriéry, jdeme na poslední z plánovaných míst: opuštěný vojenský areál. S jeho nalezením máme největší problémy. Musíme se prodírat vysokými travinami, hustými lesními porosty, bodláčím i kopřivami. Naděje na nalezení nás pomalu opouští, když náhle se lesní cesta rozšiřuje a před námi se jako hrad otevírá obrovský, černý vchod do válcovitě pojaté místnosti, kde by bylo možné pořádat celé koncerty. Jde o bývalé vojenské garáže. Okamžitě děláme první průzkum, který vede k závěrům, že natáčet zde dokument nebude nejlepší nápad, neboť velký prostor zde vytváří silnou ozvěnu hlasu, jenž není pak moc kvalitně zaznamenán na aparaturu. Další nevýhodou během vyšetřování bude obrovské množství prachu, který bude dělat neplechu na fotkách, tak na technice.

Michaela Mindlová bere své kyvadlo, které slouží jako doplněk pro naše vyšetřování a ptá se, jestli zde něco v noci zachytíme. Odpovědí je ihned, že ano. Procházíme si tedy ještě jednou daný prostor, natáčíme si pár jeho záběrů a jdeme dál. Vracíme se zpět na hřbitov, ale po jiné cestě, než tou, kterou jsme přišli. Netrvá to ani dvě minuty a narážíme na rozpadlý domek, který s garáží sousedí. Dříve místo, které obývali vojáci, nyní domov hejna komárů. Kolem domu i uvnitř je spousta betonových trosek z rozpadlé zdi a cestu zakrývá několik spadlých větví i vyvrácených pařezů. Zaznamenáváme si toto místo a jdeme dál. Opět překonáváme několik svahů, roští, vysokou trávu, mechy i rezavé dráty a už jsme skoro na pohodlné, široké cestě, když se málem propadám do starého, vybetonovaného sklepení.

Jde o úzkou, starou, depresivní chodbu mířící kamsi za roh do širší místnůstky. Opět si místo pečlivě zaznamenáváme pro noční návštěvu a dáváme si po odchodu několika hodinovou pauzu. Pocity nám zatím moc na místech neřekly. Přesto jsme zvědaví a čekáme, co nám odhalí noc.

Za přibývajícího šera v zapadajícím slunci se vracíme na hřbitov německých válečných zajatců. Rozmisťujeme naši aparaturu a děláme první večerní záběry. Ghostmetr mlčí, EMF meter též nezaznamenává žádné podivné hodnoty. I kyvadlo potvrzuje, že je zde klid. Naše pocity jsou stejně klidné, jako celý hřbitov, na kterém jsme.

Z města se začíná linout hlasitá hudba, která okamžitě přináší na naše tváře údiv i rozčarování. V Pacově začaly pivní slavnosti, se kterými jsme nepočítali a jejich hluk způsobuje, že diktafon pro zachycení EVP hlasu je pro tento účel nepoužitelný.

Zapínáme tedy termokameru, s níž se kocháme teplem vykreslenou krajinou, která nabízí úžasné, nepoznané panorama, ale žádné paranormální úkazy. Přesto zůstáváme trpěliví a přes počáteční těžkosti se snažíme naciťovat dál.

Po pár hodinách, kdy již okolí zcela ovládá tma, doráží pozvaná návštěva, bratři Milan a Miroslav Přibylovi. Okamžitě berou své vybavení a společně kráčíme k našemu vzdálenému cíli, opuštěné vojenské garáži.

Jelikož je nás nyní pět, rozdělujeme své síly a bratři Přibylovi vyšetřují jako první u sousedícího, rozpadlého domku, zatímco Michaela, Alena a já jsme uvnitř garáže, kde se snažíme nějakou aktivitu přimět k projevu. Fotíme, nahráváme, ptáme se kyvadla, monitorujeme interiér termokamerou. Ani zde ale nedochází k žádnému projevu, který by jsme v tu chvíli cítili. Později však na diktafonu v jedné části detekujeme hlas, jenž nikdo z nás nevyřkl a je velice pravděpodobné, že říká: „Láska, pojď, končíme.“

Poté se s Přibyly střídáme a kráčíme k domku sousedícímu s garáží. Po cestě se mi dělá výrazně špatně, což nepřisuzuji paranormálním jevům, ale svému metabolismu, jenž byl vyčerpán i díky tomu, že jsem kvůli bolestem žaludku toho moc nesnědl. Michaela Mindlová mě ale reikami dává dohromady a poté se snažíme navázat možný kontakt. Bohužel, opět neúspěšně. Spíše, než duchové, na tomto pustém místě straší komáři, které na zdech tvoří doslova koberec.

Zbývá poslední, třetí místo: sklep. Brodíme se k němu skrze vysokou trávu, uměle vytvořenou mez a vzrostlé stromky. Po pěti až deseti minutách ho konečně nacházíme a opět po skupinkách vstupujeme dovnitř. Míříme až do jeho nejvzdálenějšího konce, kvůli čemuž musíme překonat i jeden úsek, který pokrývá voda z dešťových srážek. Zastavujeme se, Michaela a já vybalujeme ghostmetr, termokameru i diktafon a začínáme nahrávat.

Ptáme se, jestli zde někdo je? Žádáme o komunikaci. Nic ale nepřichází a ani pocity nám nesdělují žádné nebezpečí. V místnosti je opět silná ozvěna a každý náš krok musíme pečlivě zvážit, neboť zem pokrývá betonová suť a sklo. Ghostmetry i zde mlčí a EMF měřič nezaznamenává žádné podivné odchylky.

Vystupujeme ze sklepa trochu iritováni a vracíme se k autům. Je něco po jedné hodiny ranní. Dobrá zpráva je, že hudba z města již utichla. Všude teď vládne zdánlivý klid. U závory, kde auta parkujeme se zastavujeme a snažíme se navázat kontakt se zastřeleným mužem jehož ostatky zde byly nalezeny. Později na diktafonu rozebíráme nějaké zajímavé úkazy, které jsou ale příliš slabé na to, abychom je uzavřeli jako EVP.

V závěru našeho vyšetřování se ještě vracíme na hřbitov. Poslední, krátkou návštěvu před odjezdem. Naposledy se ocitáme před několikametrovým křížem u mohutných, zřejmě žulových kamenů se jmény zesnulých.

Michaela na popud Miroslava Přibyla bere kyvadlo a táže se jednoho ze jmen, jestli je zde. Z následného kývání a rotace kyvadla vyplívá na povrch, že minimálně dotyčný duch zde je, může komunikovat, ale nemůže se projevovat. Později při analýze záznamu z diktafonu jde jasně během této části slyšet hlas, jenž kamera zabírající Michaelu vůbec nezaznamenala. Mužský hlas říkající: „Ty jsi kdo?“

Ať se snažíme hlas racionálně vysvětlit, nedaří se nám to, a tak ho zařazujeme do důkazů, jejichž původ je zřejmě paranormální. V podobnou dobu zachytáváme další zajímavé EVP. Míša při komunikaci s Miroslavem Přibylem, reaguje na jeho slova otázkou: „Já?“. V té samé chvíli se ozývá mužský, německý hlas, jenž nepatří nikomu z nás: „Ja, Nein, Ja“ hovoří hlubším, výrazným basem. Obě tyto EVP později umisťujeme do našeho krátkého střihového dokumentu.

Během této poslední části, která se zprvu jeví jako klidová a únava některých již je citelná, Michaela Přibylům sděluje, že existuje devět zákonů, které každá duše musí dodržovat. V této chvíli reaguje ghostmetr K2, jehož diody se rozblikávají do červeného pole. V tu chvíli natáčím naší unavenou průvodkyni Alenu Ševčíkovou, když se za mnou ozývají udivené hlasy, neboť došlo k jevu, který pomalu nikdo nečekal. Okamžitě i já zaznamenávám dané prostranství. Naše dojmy ze hřbitova se mění. Klid nahrazuje deprese, chlad. Mrazení za zátylkem z pocitu, že nás někdo pozoruje. Natáčím reakce jednotlivých účastníků, zaměřuji se i na položený ghostmetr. Pokoušíme se, aby se opět rozblikal, ale bez úspěchu. Obracím ještě kameru na naši průvodkyni, ale mé oči za ní zaznamenávají vysokou postavu s plnovousem z profilu, jak sleduje Přibyla s Michaelou. Skoro ve stejný okamžik, co jí vidím, se rozplývá do všudypřítomné tmy.

Časově se blíží druhá hodina ranní a my necháváme Pacov i se svými duchy zaslouženému odpočinku, který sami potřebujeme. Nic jiného se již za noc nestalo. Loučíme se a odjíždíme.

Vyšetřování proběhlo podle námi dříve osvědčených způsobů. I tak ale zaznamenaná aktivita byla minimální a nebýt závěru, pochybovali by jsme, že se zde vůbec něco tajuplného během naší návštěvy odehrávalo. Ano, něco jsme zaznamenali, ale i tak můžeme říci, že Pacov i se svými tajuplnými místy, které jsme zkoumali, je lokalitou, kde vládne převážně klid. Alespoň v té paranormální rovině. Přesto na nich projevy, tu a tam jsou možné. Vnímat je budou ale hlavně citlivější osoby.

autor článku: Ondřej Bezouška

ZPĚT NA HLAVNÍ MENU