Paranormal tým

V tomto článku se dozvíte, jak to vše vzniklo. Jak jsme to zrealizovali, s čím vším se potýkali a samozřejmě i jak vyšetřování proběhlo a co nám dalo. Je toho opravdu hodně co lze o lese Hoia Baciu napsat. Tak nebudeme otálet a jdeme rovnou na to…

Jak to vše vzniklo

První naše zahraniční expedice měla skutečně dlouhou cestu k realizaci. Všechno začalo již v roce 2012, kdy se Ondřej Bezouška dozvěděl skrze americký pořad o tomto lese.

Tým u nás známý jako Dobyvatelé ztracené pravdy publikovali v roce 2009 epizodu, věnující se průzkumu ve slavném rumunském lese. Během nočního vyšetřování byl jeden člen týmu přímo před kamerou vymrštěn a odhozen několik metrů daleko. Dalšímu se o chvíli později udělalo zle, což způsobilo, že celý tým ukončil výzkum a z lesa Hoia Baciu utekl.

Dlouho v nás hořela touha toto tajuplné místo navštívit a podívat se na jeho reálnou stránku. Jenže nebyl čas. Roku 2013 se výzkum nepodařil, 2014 jsme místo toho zkoumali Velhartický hřbitov a v roce 2015 realizovali dokument Duchové lesa Bor. Pak se na celý tento les zapomnělo. Až přišel rok 2017 a s ním plán návštěvy Černobilu a města Pripjať. Náš zdravotník však toto vyšetřování zatrhl pro příliš vysoké riziko a právě v ten okamžik se zrodil plán realizace dávného snu o vyšetřování v lese Hoia Baciu.

Okamžitě jsme si začali sestavovat plán, chystat finance a sehnali sponzora: Československou filmovou společnost. Díky ní jsme se ve výsledku rozhodli poznat nejen les Hoia Baciu, ale i jiné tajemné lokality současného Rumunska. A tak se vyšetřování v lese Hoia Baciu stalo jednou z plánovaných epizod série Tajemné Rumunsko.

Kolega Kamil Valeška poskytl nejvyšší oběť ze všech: poskytl své auto, zdraví i řidičské schopnosti. Měli jsme tak dost místa pro veškerou techniku, zásoby i napájení elektřinou. Prostě naprostý luxus pro takové natáčení. Oběť, která mu nikdy nebude zapomenuta. Ondřej Bezouška se pak staral o veškeré natáčení a dodržování předem vytyčených plánů s CS Filmem. Přizvaný host Hanka Křížková zase obstarávala komunikaci s cizinci a Irena Hotová a Richard Hotový byli pro nás důležitými svědky, kteří jsou schopni potvrdit, že vše co jsme v Hoia Baciu zaznamenali, byla pravda.

Ještě ale než budeme o samotném výzkumu v Hoia Baciu pojednávat, je důležité říci, čím vším tento les je. Jaká je jeho historie a legendy?

Hoia Baciu: historie a legendy

Les Hoia Baciu se nachází na západě Rumunska. Je jako klín vražen do města Cluj-Napoca. Rozkládá se na kopci, který část zmíněného města dělí na severní a jižní. Jde o příměstský les, podobně jako les Bor u Českých Budějovic. Stejně jako on je prošpikován lesními cestami a známkami po lidské činnosti. A stejně jako les Bor, je Hoia Baciu opředen legendami a dávnou historií.

Co se historie týče, je Hoia Baciu opravdu prastarým místem. Dokonce by i les Bor mohl závidět. Nedaleko lesa se totiž nachází archeologické naleziště Starčevo-Kereš-Kriš kultury, která dle keramiky zde může sahat 2000-4000 let před naším letopočtem. To je úctyhodná doba, navíc zde i vědecky doložená.

Co se samotných záhad týče, je les Hoia Baciu skutečně bezednou studnicí perel. Je libo duchy či démony? Zde se mají nacházet. Je libo UFO? I to se tu má zjevovat. Dle fotek z Googlu se tu má i nacházet místo s ohnutými kmeny stromů (k tomu později ve článku) a centrem všech anomálií má být kruhová planina, kterou si les ne a ne vzít zpět.

cesta

Po jedenácté v noci 10.7.2017 vyrážíme z Budějovic směrem do Rumunska. Jedeme s minimem zastávek celou noc i následující den. A poznáváme, že učinit výzkum hned první noc po příjezdu do Rumunska nebylo úplně šťastné. Navíc různé zastávky nám čas na odpočinek zkracují a definitivní tečku uděluje samotný příjezd do Hoia Baciu 11.7.2017 v 17:00 hodin. Rychle zjišťujeme, že severní část lesa není tou, kde se nachází strašidelný palouk.

Pracně tedy opět vyrážíme na jízdu skrz celé město a po prašných serpentinách z jihu

stoupáme blíže a blíže k našemu cíli. A ač je únava značná, vidina výzkumu nám vlévá energii do žil.

Auto parkujeme těsně u lesa na kopci. Nejsme jediní, protože v širokém okruhu je dalších šest takto osamocených vozidel se skupinami osob, co si užívají idylický výhled do širokého okolí.

Slunce zapadá, na obloze se objevuje rudý měsíc. Je bezvětrno, bezmračno a horko. Hmyz bzučí, ptáci zpívají, jak na okraji lesa, tak na samotném palouku.

Skupina si zatím dává večeři a odpočinek. Ondřej Bezouška připravuje vše k výzkumu a zjišťuje prvotní fakta.

Samotný palouk, dobře známý z výzkumů a fotek se nám vždy jevil jako ideální místo na vyšetřování. Je přehledný, ani ne moc velký a ani ne moc malý. Přesto ale realita ukazuje i jeho stinnou stránku. A tou je zvuk. Zvuky přírody jsou tu natolik hlasité, že většina zvukových analýz je neanalyzovatelná a problém bude už jen nahrávat monology a dialogy. O možné EVP - pokud tam budou - tedy z těchto důvodů přijdeme.

Další zajímavý fakt se týká oné strašidelnosti. Podle legendy se ho lidé bojí a vyhýbají se mu. Realita? Na palouku jsou dvě ohniště. Dle odpadků okolo je toto místo vyhledávané nejen ve dne, ale i v noci. A tak rozhodně nemůžeme říci, že by odsud lidé houfně utíkali po jakémkoli setmění. Nicméně danou noc jsme na místě vyšetřování díky Bohu sami.

Okolo jedenácté hodiny přicházíme na palouk ve složení: Ondřej Bezouška, Hanka Křížková, Irena Hotová a Richard Hotový. Rozděláváme dva stany, protože narozdíl od Američanů mi zde chceme být až do rozbřesku. Rozmisťujeme techniku a začínáme s první fází vyšetřování, jenž má za úkol zjistit zde přirozené hodnoty elektromagnetického pole, teplot a další údaje, které nám pomohou v získání konkrétních odpovědí.

první fáze výzkumu: identifikace

Na počátku každého výzkumu je potřeba poznat lokalitu v níž jsme. A to nejen skrze terén a historii, ale také skrze měřící přístroje. To je cílem prvotní fáze vyšetřování.

Hanka Křížková měří elektromagnetické pole a zároveň monitoruje teplotu na palouku. Vítr nefouká a noc je úplňková, jasná. Na palouku cvrlikají cikády a z lesa jde slyšet zvuky padajících větviček či kroky zvěře (jak si myslíme).

Ve dne během prvních průzkumů jsme zde zabloudili na jedné z mnoha lesních cest. V noci se nám to daří zopakovat. Ač palouk je jasně viditelný, jeho obvod je natolik keři zarostlý, že je potřeba využít jedné ze tří cest, abychom se na něj dostali. To se nám zhruba po pěti minutách daří.

Nicméně díky hodinovému měření máme jasné závěry z nichž můžeme usuzovat, jak by měly ideálně proběhnout další fáze výzkumu v tomto lese.

Hodnoty elektromagnetických výchylek jsou na desetiny 0,0 MilliGauss, což je něco s čím jsme se nesetkali ani u nás v Česku. Jasnější odpověď klidnější noci jsme dostat nemohli. V podstatě by mělo jít o les naprosto klidný. Více než to, neb klidnější být ani nemůže. Hoia Baciu by mohl dle výsledků sloužit jako ukázkový případ klidného lesa, kde se nic záhadologického odehrávat nemá. A to jak na palouku, tak v okolním lese.

Měření teplot pak tedy představuje jediné překvapení. Na palouku jsme naměřili 22,3°C, naopak v okolním lese byla ve stejný čas teplota 23,2°C (11.7.2017, v čase 23:00 - 0:00 hodin). Tento rozdíl je zřejmě způsoben tím, že les samotný funguje jako jakýsi skleník, který opožděně reaguje na změny teplot okolí.

Po ukončení první fáze máme tedy jasno. Výzkum to bude poklidný, žádnou paranormální aktivitu nezaznamenáme a noc shrneme tak, že během času do výzkumu investovaného se neprojevilo nic, co by dávalo validní příčinu myslet si, že tu na člověka nějaké neracionální nebezpečí čeká.

Jenže to jsme se velice mýlili. V té chvíli jsme to ještě vědět nemohli, ale druhá fáze vyšetřování celou tuto první postaví na hlavu a ukáže nám, že všichni ti svědci (či jejich část) si své paranormální příběhy nemuseli vycucat z prstu.

druhá fáze výzkumu: intervence

Přístroje, které jsme použili v první fázi výzkumu nyní používáme znovu. Zajímá nás již pouze palouk. Jen na něm provedeme různé intervence s cílem zaznamenat možné změny v elektromagnetickém poli, tedy zjistit, zda je zde možné jej nějakým netechnologickým způsobem ovlivnit a pokud ano, zda zaznamenané anomálie budou vykazovat intelignentní reakce jako například možnou formu odpovědí na otázky ano - ne.

Nejjednodušší způsob intervence je pokládání dotazů. Jelikož ale nikdo z nás Rumunsky neumí, volíme formu mimo Češtiny i Angličtinu a Němčinu. Angličtinu proto, neboť v roce 2009 na ní právě Dobyvatelé ztracené pravdy zaznamenali inteligentní reakci. A Němčinu z důvodu, že většina území Rumunska patřila pod habsburskou nadvládu, kde se tento jazyk též uplatňoval.

Výzkum začal a hned od jeho počátků slýcháme zvuky z okolního lesa. Praskot větviček, šustění listí, kroky. Neozývají je neustále ale ve vlnách po určitých časových úsecích jednou za pár minut. Nesmíme zapomenout, že jsme ve volné přírodě a tedy s jistotou, která hraničí se samozřejmostí tyto zvuky uzavíráme jako racionální. Kočky, psy, ptáci, ještěrky, hlodavci, to vše se okolo nás jistě po setmění pohybuje.

Richard Hotový s Irenou Hotovou pak dostávají nápad přesunout se k místu, odkud ony zvuky nejčastěji přicházejí. Se souhlasem hlavního koordinátora tak činí a výzkum se tak přemisťuje k severovýchodní části palouku. Nutno podotknout, že i bez svitu baterky je krásně po okolí vidět, kvůli úplňku.

První reakce K2 EMF metru přichází ve chvíli, kdy se společně bavíme o tom, že ty zvuky z okolí jsou zvířata a ne paranormální jevy. V tu chvíli dioda na nízkofrekvenčním přístroji K2 vylétne do žlutého pole, který značí elektromagnetický výkyv v rozmezí 2,5 až 10 MilliGauss. Zkoušíme celou záležitost racionálně vysvětlit. Testujeme zařízení co máme, potvrzujeme si vypnuté mobilní telefony, ale nic z toho nám prakticky nedává odpověď. A tak přichází i ona možnost inteligentní reakce.

Hana Křížková se ptá: “Jestli s námi chce někdo komunikovat, ať zabliká.” Tato věta je řečena Česky, načež Ondřej Bezouška ještě Haně sdělí, aby tuto otázku zopakovala v Angličtině. “If somebody ones to communicate with us please switch the light.” V tu chvíli, jen co je vyřčeno slovo “switch”, se rozblikává K2 do nejvyšší diody značící výkyv nad 20 MilliGauss. Tento výkyv trvá devět vteřin. Po něm se diody vrátí zpět do zeleného, klidového pole.

Pokládáme si otázku: opravdu s námi nyní komunikuje něco inteligentního? Podle jedné dobře načasované reakce ale nemůžeme ihned tak soudit. Rozhodujeme se tedy položit otázky další, a to v anglickém jazyce.

“Are you a human?” zní otázka od Hany a čeká se na možnou reakci přístroje, jak jsme toho byli před chvílí svědky. Nic se ale neděje, a tak přistupujeme ještě k jedné otázce. “Are you something else than human, please switch the light.” A opět, přesně ve chvíli, kdy Hana říká slovo “switch” začíná i další, stejně silné rozblikání K2 přístroje jako u předchozí reakce, akorát místo devíti vteřin reakce tentokrát trvá vteřiny tři.

Jsme z tohoto v úžasu, protože snad jen v lese Bor se nám podařilo zaznamenat podobnou reakci, ale ani ta nebyla v tak přesném načasování na položený dotaz. Že by zde skutečně dlelo něco, co toto místo obývá a my to nevidíme? Ptáme se i nadále. Navázanou komunikaci chceme hlouběji prověřit, co to dá, ale K2 přístroj mlčí.

Ani výzvy na zakřičení něčeho do diktafonu se míjejí účinkem, což ale je primárně z důvodu cvrlikání cvrčků, které veškeré zvukové záznamy k analýze znehodnotily.

Rozhodujeme se tedy možné inteligentní reakce potvrdit ve třetí fázi vyšetřování. Rozdělíme se na jednotlivce, co zde na palouku budou po určitou dobu osamocení. Vyzkoušíme, jestli dané reakce na přístroje měřící elektromagnetické pole byly skutečně jen velkou náhodou či promyšlenou reakcí.

třetí fáze výzkumu: izolace

První samotě na palouku přivyká Irena Hotová. Ta dostává instrukce, že má jednat přirozeně, ptát se na jakékoliv otázky chce, kterýmkoli jazykem a uvidíme, co se bude dít. A děly se skutečně zajímavé věci. Přístroj K2 EMF meter vykazoval během jejího pobytu na palouku řadu elektromagnetických anomálií, z nich několik tak silné, že je zachytil i mikrofon na kameře oním specifickým chrčením. Na druhou stranu ale tyto reakce už skutečně vypadaly nahodile. Přicházely náhodně, a tak jsme u Richarda Hotového a jeho samoty zvolili jiný druh taktiky.

Richard Hotový stojící na palouku zcela osamocen, musí za každou cenu mlčet. Pokud reakce na přístroj K2 EMF Meter byly náhodné, budou se tedy objevovat i nyní, když žádné otázky ani zvuky nebudou námi viluzovány. A tím si potvrdíme, že vše co jsme tady zachytili byla náhodná elektromagnetická reakce.

Jenže Richard Hotový během své samoty nezaznamená jedinou reakci na přístroj monitorující elektromagnetismus. Je to neuvěřitelné, protože jsme spíše počítali s druhou variantou. Opravdu tedy může být za těmi odchylkami nějaká inteligence.

Předposlední samotě palouku čelí Hanka Křížková, která jako Irena pokládá otázky jakékoli chce, ve třech jazycích. Bohužel ani ona ale nezaznamenává jakoukoli další reakci na k tomu určeném přístroji.

Všichni však po své samotě popisují zvuky z lesa. Šelest, kroky, které samozřejmě nejspíše patří zvířatům, ale na tomto místě vkrádají do těla též silnější dávku strachu. Ondřej Bezouška proto ve své samotě bude fotit dění okolo sebe, a to navíc tak (aby to bylo zajímavější), aby se nepodíval do místa odkud zvuky přicházejí, tedy do lesa u kterého stojí. Zažije tak něco, jako americký tým před léty? Nebo alespoň nějaká fotka zaznamená to, co reagovalo na přístroji měřící elektromagnetismus?

Ondřej Bezouška potvrzuje zvuky z lesa i dělá několik fotografií. K2 EMF meter ale mlčí a nic fyzického též Ondřeje nepřepadá. Třetí fáze vyšetřování je s jeho osobou ukončena a pozdější analýza nepotvrdila, že by na fotkách či zvuku byl zachycen paranormální jev. Jediné zajímavé se tak nadále odehrálo na bázi výkyvů v elektromagnetickém poli, které jsme vám výše popsali.

Uleháme do stanů s cílem se trochu prospat a možná ještě něco zažít. Usínáme spánkem klidným a nepřerušovaným. Toto místo nám již žádné další překvapení nepřichystalo. Probouzíme se odpočatí do dalšího letního horkého dne.

Výzkum v Hoia Baciu tím končí, expedice Tajemné Rumunsko ale pokračuje.

závěry

Analýza záznamů z Hoia Baciu probíhá po návratu do Čech. Ta potvrzuje během výzkumu pozorované anomálie v elektromagnetickém poli, velice zajímavě načasované, jakoby skutečně něco inteligentního se s námi pokoušelo komunikovat.

Zvukové záznamy ale pro znečištění přírodními ruchy nebylo možno detailně analyzovat na takové úrovni, abychom z nich vytáhli jasné důkazy o potvrzení či vyvrácení možné paranormální aktivity.

Fotografie žádné paranormální úkazy neodhalily a vše, co na nich je vidět má svůj racionální základ.

Co tedy závěrem o lese Hoia Baciu říct? Je to les s hlubokou historií, hojně lidmi navštěvovaný s propracovanou mytologií a hlavně je příměstský. Je to prostě les jako náš Bor. Ta podobnost není jistě náhodná.

Z času, který jsme pro výzkum v lese Hoia Baciu obětovali, můžeme soudit, že v něm dochází k energetickým anomáliím, které jsou natolik silné, že je citlivější jedinci mohou i pociťovat. Tyto výkyvy pak mohou ovlivňovat naše počitky a stát i za paranormálníma prožitkama, které ale nemusí být zachytitelné reálně. Ovšem to nejzajímavější: může zde docházet k paranormální aktivitě inteligentního původu.

Fyzické napadení jsme zde sice nezaznamenali, ale i tak z tohoto lesa máme dostatek podkladů k tomu říci, že opravdu patří k tajemným místům a na jeho nadpřirozené legendě může být i něco pravdy.

autor článku: Ondřej Bezouška 

NÁVRAT NA HLAVNÍ MENU