Paranormal tým

Vyšetřování paranormální aktivity

Místo: Christlhof (statek Pohádka)
Noc: 17.-18.8.2013
Technika: Ghostmetr K-2, teploměr, kamery, mono diktafon, stereo diktafon, EMF metr, UV baterka, kyvadlo, fotoaparát.

Naše výprava na statek Pohádka v srpnu roku 2013, přinesla mnohé. Největší poznání však v tom, že kde existují mýty, tam je často skutečnost dosti odlišná. 

Je odpoledne, dvacátého čtvrtého srpna a my po dlouhém dni se blížíme do hotelu nedaleko místa, kde žil nechvalně proslulý, sériový vrah Roubal. Penzion U spálené čočky nás již očekává spolu s jeho majiteli. My se zatím proplétáme mezi šumavskými kopci a vychutnáváme si nádherné panorama, které skutečně může nabízet jen sama Šumava.

Vjíždíme do vesnice Horní Němčice, kde je před námi nádherný rodinný domek, fungující i jako levné ubytování pro návštěvníky tohoto kouzelného kraje. Dostává se nám vřelého přivítání. Nestíhá uplynout ani deset minut, když majitelé penzionu se nás otážou na naši práci. Rozpovídáváme se tedy o našem účelu cesty a záhy se dozvídáme, že se s posledním majitelem Christlhofu (Pohádky) osobně znali. Od této chvíle vlastně začíná dementování jedné informace za druhou, o nichž se tolik píše na internetu i tisku.

Podle údajů, které je možné si dohledat, původní obyvatelé Christlhofu byli Pangerlovi. To je skutečně pravda. Tito obyvatelé podle článků a informací dostupné v elektronické podobě postupem času vymřeli, až statek zůstal opuštěn a koupil ho Roubal. Dokonce ještě za Pangerlových se na Pohádce měla odehrávat paranormální aktivita (to kupříkladu hlásá článek v bulváru Blesk), během které několik členů rodiny zešílelo a došlo i k vraždě.

Jaká je však pravda ukrytá za mnohými mýty? V Horních Němčicích se jí snažíme přiblížit. Podle tamních usedlíků Pangerlovi žili na Christlhofu spořádaným životem. Nikdy nic o jakékoli paranormální aktivitě nehlásili, dokonce jsem nenašel žádné objektivní dokumenty podle nichž by na daném statku skutečně došlo k nějakému zešílení, či nedej bůh, vraždě (ještě před Roubalem). Ani mýtus o zavražděné čarodějnici nemohu podložit důkazem. Co však je možné si potvrdit, je fakt, že Pangerlovi na statku nevymřeli. Roku 1947 byli nuceni se na základě Benešových dekretů odstěhovat pryč z tehdejšího Československa. Taková je tedy pravda minimálně v tomto bodě.

Nechme tedy nyní dávnou minulost být a přesuňme se blíže k současnosti. Do začátku devadesátých let, dvacátého století. Železná opona již padla a celý ještě Československý federativní stát žije v růžovém opojení ze sametové revoluce. Demokracii si každý vykládá po svém. V této atmosféře, do tohoto pohádkového prostředí přichází jistý muž jménem Ivan Roubal. Co o něm píší současné články, jenž se zaobírají buď jím nebo Pohádkou samotnou?

Často se můžeme dočíst, že se jednalo o člověka, který byl členem sekty Svědků Jehovových, neměl (do nastěhování na Pohádku) problémy se zákonem a na samotném statku chtěl pěstovat Jeleny, což mu nebylo povoleno, tak začal s chovem čínských prasat a díky tomu pak pojmenoval Christlhof jako Pohádka. Špatně se choval ke zvířatům, ale problémy s místními prý neměl.

Během rozhovoru s majiteli U spálené čočky nám bylo sděleno, že Roubal nikdy Christlhof nekoupil, ale načerno se na něj nastěhoval. Problémy s tímto člověkem již tedy byly od začátku. Skutečně chtěl chovat jeleny a skutečně mu toto nebylo povoleno, tak se tedy pustil do chovu menších čínských vepřů. Jeho kůň se toulal po okolních vesnicích, ve zbědovaném stavu a alespoň místní se o něj snažili starat. Co se českého jména „Pohádky“ týče, nebylo velkým překvapením, že statek toto jméno nesl dávno před tím, než se tam Roubal nastěhoval.

Po zabydlení se, krátkém odpočinku a posledních přípravách, konečně vyrážíme na cestu. Ještě si necháváme od majitele vysvětlit trasu, která pro osobní auto nebude příjemná, ale vyjíždíme zvesela i velkým očekáváním.

Čím blíže jsme Christlhofu, tím krásnější pohled se nám otevírá. Pohádka je trefné přirovnání pro to, co nám krajina nabízí. Opakem pohádky pak můžeme považovat samotnou cestu. O tu se sice místní starají, ale i tak si připadáme jako děti, co chtějí na tříkolce vyjet Everest.

Po strastiplné cestě, která měla jen pár kilometrů, dorážíme na okraj pole. A právě zde, na samotném počátku, jsme svědky nejděsivějšího zážitku z celého dne. Setkáváme se s místními myslivci, jenž nám hrozí dvaceti tisíci korunovou pokutou, za zaparkování v chráněné krajinné oblasti. Díky bohu, lidé zde jsou dobří, tak máme z pekla štěstí a celou situaci po delším rozhovoru uzavíráme příslibem maximální tichosti během práce. S věcmi pak míříme k opuštěnému stavení.

Zapadající slunce nám odhaluje rozpadající se dům, ke kterému se musíme brodit vodou a vysokou trávou. Ač se jedná o celkem opuštěné místo, ihned potkáváme partu dobrodruhů, jenž si sem také vyšli. Celá Šumava i Pohádka v tu chvíli ztrácí ten pohádkový nádech. Krásné představy o opuštěném kousku půdy berou za své a spíše si zde připadáme jako na nějakém městském předměstí. Situace se však zanedlouho opět mění, turisté odcházejí, a tak na noc již na Christlhofu skutečně sami jsme.

Celý interiér statku vykazuje známky skutečně početné přítomnosti turistů. Spolu s tím padá i slavná historka, že ti, kdo zde přenocují, brzy zemřou. Těch, co zde spali muselo být desítky, a pokud skutečně minimálně jedna parta pak záhadně v určitém časovém intervalu skonala, rozhodně tomu při pohledu na činnost mnoha turistů, nemůžu dát nálepku: „prokletí Pohádky“.

První místo, kde se usazujeme je chlív, v němž Roubal zřejmě choval čínská prasata. Má nízký, vlnovitý strop a stále jako jedna z mála místností působí původním dojmem. Vybalujeme tedy přístroje: ghostmetr, diktafon i světlo a nastavujeme je tak, aby vše bylo vidět i na kameře. Pak jen čekáme a občas se pokoušíme o navázání kontaktu. Mluvíme česky, anglicky, německy, ale žádná reakce nepřichází. Dokonce ani pocity nás neupozorňují na neznámé nebezpečí. Vládne přesně takový ten klid, který na Šumavě od přírody v noci očekáváte.

Po zhruba tři čtvrtě hodině se stěhujeme do nitra bývalé obyvatelné části domu. Věci si pokládáme ke krbu a opět necháváme kameru zaznamenávat veškeré dění, stejně tak diktafon. A opět se nic neděje a žádné pocity námi neproudí. Snažíme se naciťovat, ale ani to nikam nevede. Všude je klid.

Těsně před dalším přesunem techniky se nám náhle vypíná kamera a musíme ji celou resetovat, aby se opět spustila. Poté natáčení pokračuje bez jakýchkoli problémů.

Jelikož se nic neděje, žádné přístroje nic nezachycují, pokoušíme se ještě o mírnou provokaci, neboť od tak dlouhé cesty jsme přece jen čekali něco více, zvláště, když se má jednat o jedno z paranormálně nejsilnějších míst. Ač se však snažíme sebevíc, nic paranormálního nezachytáváme a ani na záznamech z diktafonu nic jako důkaz hodný uveřejnění nemáme.

Po několika hodinách vyšetřování, balíme tedy techniku a osvětlení, potichu míříme do auta a odjíždíme drsným terénem stejnou cestou pryč.

Ač Pohádka byla jedno z nejklidnějších míst, kde jsme zatím vyšetřovali, vděčíme jí za důležité poznání pro naší práci. Jsou místa, kde se odehrává paranormální aktivita a neví se o nich, protože se tam lidé bojí chodit. A existují místa, o kterých se mluví, že na nich straší a lidé k nim podnikají vlastní „turistiku strachu“. Za toto místo oficiálně považuji i Christlhof.

Pohádka je kouzelná ve své přírodě. Krásné, idylické místo, kde probouzet se a hledět na vrcholky vysokých šumavských kopců musí být, jako ležet na pláži u moře při západu slunce. Bohužel ale, takto toto místo známé není. Je známé skrze vraždy, úmrtí, šílenství a paranormální aktivitu. Drtivou většinu z toho si přitom sami lidé ústně vytvořili. Stejně tak jako u lesa Bor, se i zde na skutečnost obaluje fikce, která nahrazuje to, co by mělo být vidět. Neboť, co se stane s tou původní pravdou, když je ukryta pod nánosy mýtů? Až nebude nikdo, kdo by skutečnost potvrdil, stane se lží. Ale to již je jiné téma, které jsme sem, na Christlhof, nepřijeli řešit.

Výsledek vyšetřování:

Vykonali jsme šetření, rozmístili přístroje a zjistili, že minimálně v ten večer, co jsme ve statku Pohádka strávili noc, byl naprostý klid. A stále, týdny po odjezdu v nás rezonuje pocit, že Christlhof je vlastně po paranormální aktivitě klidný pořád. Výpadky kamer návštěv, co sem přijedou, mají určitě nějaké vysvětlení. Ovšem za paranormální původ by jsme ruku do ohně nestrkali.

Diktafony, kamera, fotoaparáty, ghostmetr, EMF metr ani teploměr nezaznamenali nic, co by šlo považovat minimálně za záhadné. A tím i celé vyšetřování uzavíráme: Pohádka je klidné místo, které stojí za návštěvu, ne kvůli paranormální aktivitě, ale kvůli přírodě samotné. Nic víc a nic míň. V opačném případě můžete být velice zklamáni.

*Autoři článku děkují majitelům penzionu „U spálené čočky“ v Horních Němčicích za ubytování i zajímavý, věcný rozhovor, který byl přínosný pro tento článek.

ZPĚT NA HLAVNÍ MENU