Paranormal tým

Dne 9.února 2014, nám Lucie M. doporučila vyšetřování spojené s Ďáblickým hájem v Praze. Z popisku, který nám tato slečna zaslala jsme usoudili, že kontaktujeme členy Paranormal týmu žijící v Praze, aby se za dne vypravili do zmíněných míst a zjistili o nich nějaké podrobnosti.

Tohoto průzkumu se účastnila Inge. Během dne prošla, nafotil a natočila památník na bývalé Kobyliské střelnici i přilehlý Ďáblický háj. Hovořila s informovanou osobou, kterou se souhlasem nahrála na diktafon a poté vše elektronicky odeslala. Z těchto výsledků pak hlavní koordinátor určil výsledné místo pro vyšetřování.

Tou lokací bylo již mnohokrát zmíněné pietní místo na Kobyliské střelnici; od okolního světa oddělené a z jedné strany přístupné. Začali jsme stanovovat termín. V plánu byl konec února; podle počasí. Bohužel, termín vyšetřování musel být posunut, nikoli z důvodů špatných meteorologických podmínek, ale kvůli onemocnění hlavního koordinátora skupiny, který dával výzkum dohromady. A tak podle nového plánu, mělo se na místě vyšetřovat dne: 7. března. 2014.

Technika Paranormal týmu musela být odzkoušena, členové proškoleni. Vznikly nové dokumenty stanovující zásady, kterých se tým bude za každé situace držet. Po odchodu léčitelky Aimy 31. prosince 2013 vše začínalo nanovo. Noví lidé, rovná se nové přístupy. Každý ze členů, co se vyšetřování účastní, má tentokrát svou přidělenou funkci. Koordinátor pak má za úkol tyto jednotlivé funkce propojit v ucelený výzkum za který nese plnou zodpovědnost.

V roce 2013 Ondřej s Aimou všechny tyto činnosti museli zvládat ve dvou. Nyní však i se čtyřmi až pěti lidmi u jednoho případu, vše vyžadovalo nové metody práce. Výhodu to mělo v tom, že ubylo práce během vyšetřování na jednoho člověka. Nevýhodu zase v tom, že přibyla práce v předpřípravné fázi výzkumu a více lidí na vyšetřovaném místě, rovná se těžší analýza nahraných materiálů.

Technika byla připravena. Lidé se zkontaktovali a dal se dohromady vyšetřovací tým. Ten byl v následujícím složení:

Ondřej Bezouška – koordinátor a kameraman.
Veronika K. – Výzkum energií.
Inge Č. – Výzkum EVP.
Honza Č. – Výzkum EVP, Kameraman 2.

Na vyšetřování byl též přizván host. Tím se tentokrát stala Lucie M., jenž nám vyšetřování na tomto místě doporučila.

Paranormal tým se ve výše zmíněném složení sešel v Praze 7. března, okolo 15:00 hodin. Následovala krátká porada, která se týkala časového harmonogramu. Ten den panovalo krásné počasí a chtěli jsme jej plně využít pro natočení denních záběrů do plánovaného krátkého dokumentu. Vyrazili jsme tedy s minimem techniky a cílem obhlédnout místo vyšetřování. Dále zjistit lokace pro možné navázání komunikace a samozřejmě i odhalit případné fyzické překážky, které by v noci byly těžko viditelné. Prioritní je bezpečnost. Pokud ta je zajištěna, vyšetřování může proběhnout.

Městskou dopravou ze Střížkova nám přesun na místo vyšetřování trvá zhruba deset minut. Ocitáme se u průchodu, za nímž se nachází travnatý, svahem od města oddělený, pietně vyzdobený palouk.

I přes skutečnost, že toto místo působí dojmem, že jsme mimo město, stačí se podívat výše nad okolní svah a je vám hned jasné, že jde opravdu jen o iluzi. Tohle je velkoměsto, což dokládá i ruch na nedaleké silnici, který je nepřeslechnutelný. Je jasné, že vyhodnocování zvukových materiálů zachycených na diktafon bude velice složité pro hledání EVP (EVP/FEH – Fenomén Elektronického Hlasu, tedy hlasu, který na vlastní uši neslyšíte, ale uslyšíte ho právě skrze elektronické přístroje).

Dobré dvě hodiny trávíme u pomníku, procházíme si historii, zapisujeme pamětní nápisy. Pořizujeme záznamy na kameru a děláme si obrázek o tom, co nám výzkum v noci bude znesnadňovat.

Hluk města je největší problém. Na druhou stranu světla pouličního osvětlení sem díky okolním svahům a zdí nedosáhnou, a právě i díky uzavřenosti tohoto prostoru budeme vzájemně o sobě vědět, což zvýší bezpečnost členů i hosta během vyšetřování.

Přece jen se nacházíme poblíž Proseku, odkud se šíří zprávy o znásilnění několika žen a výtržnostech několika skupin mladistvých. Ač pravděpodobnost, že by jsme se s něčím podobným setkali je malá, raději toto nebezpečí bereme v potaz. Náhoda je blbec, jak se říká.

Po průzkumu památních desek, sochy, kříže i všech ostatních částí pietního místa, se vracíme na Střížkov. Koordinátor tým seznamuje s plánovaným průběhem vyšetřování, metodou výzkumu pro dosažení vytyčených cílů a hlavně bezpečností.

Vyšetřování proběhne na dvě části. V první každý výzkumník ve dvojici povede svůj výzkum, kterým se zaobírá. Celý tento výzkum bude zaznamenán, jak zvukově, tak obrazově. Tím získáme dostatečné množství materiálů pro analýzu a též nám neunikne případný objektivní důkaz, který by potvrdil možné paranormální jevy.

Objektivním důkazem myslíme záznam nebo jakýkoli zaznamenaný fakt, který nezávisle na našich subjektivních pocitech potvrdí, co sami cítíme či v daný okamžik vidíme.

Venku se setmělo a okolo deváté vystupujeme z autobusu. Obklopuje nás světlo městského osvětlení a společně zíráme na průchod, který se nyní jeví jako černá díra za kterou vládne pustá tma.

Po chvíli se k nám přidává Lucie M., se kterou ještě natáčíme rozhovor a vydáváme se po cestě, kterou kdysi auta transportovala odsouzené na popraviště. Světlo necháváme za námi a ocitáme se v temném prostředí pietního místa. Zde nacisté násilně ukončili život téměř 540 osob při své odplatě po smrti zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführerunda Reinharda Heydricha.

První stanoviště, kde se Honza s Inge pokoušejí navázat komunikaci s druhou stranou je socha na palouku. Během chůze k tomuto místu většina (kromě Honzi) z nás cítí depresivní pocity. Ztěžka se nám dýchá, srdce zrychleně tluče. S tímto jevem jsme se již v minulosti setkali na židovském hřbitově v Českých Budějovicích. Tento dočasný stav je rozhodně projevem strachu, ale nikoli projevem strašení. Byl by jím, kdyby jsme ho měli podložený nějakými důkazy. Takto ale objektivně se spíše musíme přiklonit k variantě, že jde o reakci těla na změnu, kdy z osvětleného, celkem bezpečného prostředí se ocitáme v prostředí zcela jiném, na které si organismus a tudíž i psychika ještě nezvykla.

Stísněné pocity polevují po zhruba pěti až deseti minutách, kdy v těle klesá nahromaděný adrenalin, který tento stav vyvolal.

Inge se s diktafonem a ghostmetrem K2 pokouší o komunikaci. Honza vše zaznamenává na kameru. Přístroje mlčí. Inge však během této doby několikrát pociťuje, že se jí někdo či něco dotýká. Opět však jde o pocity, které nemůžeme nijak důkazně podložit a nikdo jiný krom Inge je nezaznamenává.

Veronika K., jenž se zajímá o změny elektromagnetického pole má na starosti právě jeden ze tří EMF metrů, které indikují změny elektromagnetického pole. Ze dne víme, že zde elektřina nevede, a pokud ano, je tak dobře izolovaná, že jí naše přístroje nezachytí. Aby jsme tyto přístroje sami nemátli, ještě před vyšetřováním vypínáme své mobilní telefony.

Ondřej s Verčou zrovna dokončují krátké naciťování se u pomníku se jmény. Ondřej začíná připravovat stativ pro jiný záběr, když Verča se rozhoduje zajít k rohu pietního místa, kde dříve stále známá konírna.

V konírně většina odsouzenců čekala na smrt. Byli uzavřeni v prostorách s vlastním strachem a beznadějí, neboť již věděli co je čeká. Krom řevu motorů aut, slyšeli i výstřely, které ukončovali život jejich spoluobčanů. Poté se otevřely dveře a v tu chvíli již věděli, že kulka ve zbrani popravčí čety je ta pro ně určená.

Právě v tomto místě se Veronice rozsvěcují diody na měřícím přístroji. Později na tuto událost vzpomíná takto: „V okamžiku reakce ghostmetru jsem během této chvíle nezaznamenala žádnou změnu emocionálního stavu. Ani jsem necítila žádnou cizí přítomnost u své osoby. Byla jsem jen překvapená, že přístroj v tu chvíli a na tomto místě takto zareagoval.“  

Bohužel, nahrávací technika v tento krátký okamžik neběží. Na slovní požádání a jakoukoli další snahu se přístroj již nerozsvěcí. Z tohoto důvodu nemůžeme ani posoudit, jestli tento úkaz byl projevem z přirozených či paranormálních příčin.

Noc postupuje a vyšetřování se chýlí ke konci. Inge s Honzou a Lucií ještě nahrávají na diktafon u jmen padlých. Tuto část výzkumu na chvíli přerušují hlídkující policisté, kteří zde vykonávají pravidelnou obhlídku. Po krátkém rozhovoru odjížději a nechávají nás pokračovat ve výzkumu.

Ondřej s Veronikou se mezitím přesunují ke kříži u nedalekého svahu, kde se též druhým diktafonem pokoušejí nahrát možné EVP.

Pocitově však žádné změny emocionálního stavu nezaznamenáváme. Materiálů k vyhodnocování máme dost, a tak se rozhodujeme výzkum ukončit. Vymrzlí procházíme podchodem a ocitáme se na druhé straně svahu.

Loučíme se s Lucií M. jenž pro tento případ byla velkým přínosem. Sami se posléze vracíme nočním autobusem zpět na Střížkov.

Dalšího dne začínáme s analýzou záznamů. Jako první vyhodnocené máme fotografie. Nic paranormálního ani podrobnější průzkum na nich neprokázal. Jako další se naše pozornost upíná na videozáznamy. Ani na nich nejde vidět či slyšet nic paranormálního. A jako poslední analýza získaných materiálů probíhá na záznamech z diktafonu.

Během dne jsme zjistili, že lokalita v níž vyšetřujeme je značně poznamenaná ruchem města. To se potvrdilo i na záznamech z diktafonů. Nejvíce slyšitelný je provoz na nedaleké hlavní silnici. Na několika místech během analýzy sice slyšíme zajímavé úkazy, ovšem „znečištění“ nahrávek ruchem města je tak silné, že cokoli, co jsme na nich zachytili, nemůžeme s čistým svědomím publikovat jako nahrávku možného paranormálního jevu. Z tohoto důvodu musíme konstatovat, že žádné možné EVP z Kobyliské střelnice nemáme.

Výsledek vyšetřování: Kobyliská střelnice v Praze je místem, kde spíše než duchové straší minulost místa, na němž vyhaslo skoro 540 životů. Jen tato skutečnost dokáže i v odvážných vyvolat stísňující pocity. Co se však paranormálních jevů týče, během našeho vyšetřování se nám objektivně nepodařilo žádné nadpřirozené úkazy zaznamenat. Čímž neříkáme, že se zde nemohou odehrávat, ale z výsledků našeho výzkumu vyvozujeme verdikt, že Kobyliská střelnice je na paranormální aktivitu místem klidným. Spíše než o hledání paranormálních zážitků se sem přijďte poklonit těm, co padli v době bezpráví a zapalte jim alespoň jednu svíčku.

Verdikt: Klidné místo

Autor článku: Ondřej Bezouška, koordinátor Paranormal týmu

ZPĚT NA HLAVNÍ MENU