Výzkum paranormálních jevů: hřbitov Velhartice
Kostel a hřbitov na západě Čech u obce Velhartice je jedno z těch míst, které je tajemnými příběhy opředené. Není divu, že si jeden z těchto příběhů vybral pro svou inspiraci Karel Jaromír Erben, když připravoval Svatební košili.
Dvě století po návštěvě slavného básníka a spisovatele přijíždí na toto místo dva výzkumné týmy paranormálních jevů. V.T.P.J. zakladatelů Miroslava a Milana Přibyla a Paranormal tým zakladatele Ondřeje Bezoušky.
Ještě před rozmístěním techniky a západem slunce se setkáváme s velhartickým farářem, panem Vendelínem Zboroněm. Právě skrze jeho vyprávění se dostáváme hlouběji do minulosti k pohnutým příběhům, které se k tomuto místu vážou.
Příběh o uhořelých obchodnících
Původní velhartický kostel nebyl kamenný, ale dřevěný. Stál na rušném místě, blízko obchodní stezky, která tudy vedla. Jenže se stávalo, že místní obchodníci byli tu a tam přepadáni zbojnickými skupinami. A právě jedno takové přepadení se stalo jednou z černých šmouh na posvěcené půdě tohoto místa.
V dávné minulosti došlo k přepadení obchodníků kolem kostela projíždějících. Aby zachránili sebe i majetek, rozhodli se do něj ukrýt. Očekávali, že loupežníci své loupení vzdají a odjedou pryč. Jenže útočníci své snahy nezanechali. Ba naopak, proměnili se ve žháře a vrahy. Kostel z venku zabarikádovali a následně dřevěné stavení zapálili. Nikdo z lidí uvnitř následné peklo nepřežil.
K této události mělo dojít kolem roku 1375.
Následná nová stavba kostela již probíhala z kamene do podoby velice podobné té současné.
Příběh který inspiroval K. J. Erbena
Druhý a slavnější příběh má kořeny ještě hlubší, než ty křesťanské. Kdysi v lokalitě, kde teprve vznikne velhartický kostel stálo keltské obětiště. Příběh je specifický v tom, že kombinuje křesťanské a keltské tradice. Obě v tomto příběhu sehrávají svou důležitou úlohu.
Nejprve tu máme osadu a v ní krásnou dívku – sirotka. Kolem osady táhnou vojáci, kteří zde zřejmě dočasně táboří. Mezi jedním vojákem a touto krásnou dívkou vzniká milostné vzplanutí. Když vojáci táhnou pak dál přes Šumavu, dívka milému slíbí, že na něj počká.
Ubíhá nějaký čas a zpět z bojů se vrací jiný voják, jenž o sobě tvrdí, že je kamarádem toho, jemuž dívka slíbila věrnost. Ten dívenku informuje, že ten na koho čeká padl a již se nikdy nevrátí. Aby však pro něj netruchlila, je ochoten si jí vzít.
Dívenka však zůstává věrná svému milému. Tomu dala srdce a nikdo jiný její srdce již nezíská. To muže, který o ní jeví zájem uráží a rozhodne se tedy jí jejího milého přivést. Ovšem nikoli v dobrém slova smyslu.
Ke slovu se dostává keltská vědma, která údajně má duši mrtvého vojáka vyvolat. Jestli danou duši opravdu vyvolá není řečeno, každopádně se záhy dívka stává posedlou, což jí skoro stojí život.
Podle farářova vyprávění jí museli dělat několikerý exorcismus, aby jí pomohli. To se následně daří, ale zlo z ní se přesouvá do zdí kostela. Na čele stavení se objevuje lidská tvář.
Místní obyvatelé chtějí dané místo zbourat a znovu zbudovat, církev jim to ale nepovoluje. Tak místo toho zbavují zeď omítky a znovu jí nahazují. Po čase se však obličej objevuje znovu. Celý proces tedy opakují, ale není to nic platné. A tak je tedy daný obličej možno vidět i v době našeho vyšetřování.
Rozmisťování techniky (21:30 hodin)
Po odchodu faráře Pavel Charvát (V.T.P.J.) rozmisťuje s ostatními členy výzkumného týmu techniku po objektu. Probíhá krátká porada, která ujasňuje, že jeden kus techniky (IR kamera zaznamenávající i zvuk) by měl být i na hůře dostupné půdě.
Další IR kamera se nastavuje k oltáři, zabírá čelní (původní) vchod kostela. Všechnu elektroniku jistí nabyté autobaterie, které krom do kamer poskytují napájení laserové síti a dvěma notebookům.
Po rozmístění a zapojení techniky se objevují první problémy. Původní vysílání videa internetem není možné, neboť počítač není schopný zachytit signál.
Větší záhada však panuje kolem vysílaček. Ty v okolí velhartického kostela fungují bez problémů, ovšem uvnitř něj není ani jedna schopna (i v případě, že obě vysílačky jsou uvnitř kostela) zachytit signál té druhé.
Začátek výzkumu paranormálních jevů (23:00 hodin) - výzkum hřbitova
V první části výzkumu všichni opouštíme kostel a usazujeme se mezi hroby na hřbitově.
Jája Dusková a Jana Charvátová se snaží o navázání komunikace s druhou stranou skrze Ghostbox. Jeho pravidelný, přerušovaný šum vyplňuje prostranství mezi hroby. Tato část trvá zhruba patnáct minut. Vše se nahrává na kameru s nočním viděním i diktafony.
Jelikož k žádnému úkazu nedochází, rozhodujeme se k rozmělnění skupiny a jejímu rozdělení na dvě menší. Dámská část se věnuje Ghostboxu (Jája, Lenka, Jana) a čistě pánská (Pavel, Milan a Ondřej) směřuje k čelní straně kostela.
Milan Přibyl fotografuje, Pavel Charvát zkouší virgule. S těmi určuje zajímavá externí místa kolem kostela. Jako nejsilnější se mu jeví dřívější vchod do kostela a černý kříž u jeho zadní stěny.
Děvčata se mezitím pokoušejí zaznamenat jakoukoli reakci. Ovšem úspěšnost – dle svých slov – slaví nejvíce s Ghostboxem, který tu a tam reaguje na jejich podněty.
Výzkum paranormálních jevů v kostele
Postupně se přesouváme do nitra kostela, kde se pokoušíme též o kontakt.
Během výzkumu opakujeme některé fráze (běžná oslovení, žádosti, modlitby) v různých jazycích od němčiny až po latinu a zaznamenáváme je na zesilovač zvuku. Tato část nám později nic zajímavého neodhaluje. Ovšem krátce po ní se vnitřkem kostela ozývá železná rána. V tu chvíli někteří z nás jsou v pohybu, ovšem nikdo není v kontaktu s ničím, co by takový zvuk mohlo způsobit. Vše se daří zaznamenat na zvukový záznam, který později vkládáme i do dokumentárního filmu, který o tomto výzkumu vypovídá.
Krátce po této ráně se ozývá rána jiná, tlumenější a malý kamínek nachází místo dopadu mezi námi. Nevěnujeme tomu takovou pozornost kterou bychom měli, neboť zrovna jsme zaměstnání vysvětlování jedné z možných příčin zvuku kovu.
K další tlumenější ráně dochází o chvíli později. Zde již akorát předpokládáme, že jde o kamínek, neboť se ozval zvuk dopadu, ale nikde jsme zdroj tohoto dopadu nenašli. Proto nejsme schopni říci, jestli opravdu šlo o kamínek, kterých na podlaze v kostele bylo pramálo (daleko více jich bylo u vstupu na půdu, která byla výškově od nás oddělena) nebo jestli rána měla nějakou jinačí příčinu.
Ve 3:23 hodin se poklidnější atmosféra začíná měnit. Dochází k několika událostem najednou. Ve zmíněný čas začíná signalizovat měnič u autobaterie napájející kameru a notebook, že se brzy vybije. Po změně autobaterie za novou tyto signály nepolevují, ale nadále pokračují. Pískání se objevuje a zase mizí, až to chvílemi připomíná možnou komunikaci. Pípání vždy ustává, když Milan dělá fotku s bleskem a ve chvíli, kdy se Lenka ptá: „Je tu někdo?“ pípání, které přestalo se rozeznívá dvakrát v krátkých intervalech.
Tyto výklady samozřejmě mohou být i milné, ovšem nikde nemáme ani důkaz pro tuto variantu. Zmíněnou událost máme nahranou na kameře a vloženou v dokumentárním filmu pro zhodnocení každého zájemce.
Nejpodivnější událost se uskutečňuje krátce po 3:30 (zřejmě však ve 3:33 hodin). Kamerou zrovna snímám sám sebe. Sděluji, jaké příčiny má pískání a jak se problém snažíme řešit. V tu chvíli se ozývá doposud nejhlasitější rána a mezi nás (vyšetřovatele) dopadá hladký oblázek. Ač není jeho let zaznamenán na kameře, kolegové si všímají, že kamínek přiletěl směrem od vstupu na půdu, kde se tyto oblázky nacházejí (během výstupu na půdu, kterých proběhlo několik jsme je z tamních prostor při neopatrném výstupu uvolnili).
O pár vteřin později naše uši i kamera na půdě (opět naleznete v dokumentu) zaznamenává celkem tři kroky (velice zajímavá spojitost s těmi trojkami, nemyslíte?). Okamžitě reagujeme a jdeme se na půdu podívat.
Během výstupu na ní zaznamenávám slabý průvan, ovšem ten nemůže vysvětlit ani kámen, ani kroky. S Lenkou vystupujeme do prostoru nad kostelem a rozhlížíme se po tamní temnotě. Nikde nic, ani známka po životě či existenci nějakého zvířete.
Po krátké poradě zůstávám na půdě 30 minut sám. Během této doby se nic neděje a nic paranormálního nezaznamenávám.
A nic se dále neděje ani do 4:55 hodin, kdy výzkum v rozednívajícím se dni, ukončujeme.
Balíme techniku a odjíždíme pryč.
Analýza trvající měsíc odhaluje řadu několika zajímavých EVP, které naše smysly nepostřehly. Ty nejlepší opět naleznete v dokumentárním filmu na samém závěru.
Snažíme se ze získaných materiálů racionálně vysvětlit zvuky i přilétající kameny, které nás za noc několikrát překvapily, ale bez úspěchu. Fyzicky není možné, aby se kámen sám od sebe vznesl, když na něj nepůsobí síla zprostředkovaná hmotným fyzickým úsilím. Místo a doba odkud kamínky přilétly svědčí o tom, že bylo pro jejich hození vyvinuto fyzické síly, ale bez fyzické hmoty, neboť v daném prostoru nikdo z nás nebyl. Přichází tak v potaz úvaha, že zde se jedná opravdu o původ paranormální.
Závěr
Poslední větou předchozího odstavce můžeme shrnout daný výzkum na Velhartickém hřbitově (z 9. na 10.7.2014). Jde o místo, kde se s paranormální aktivitou můžete aktivně setkat. A to nikoli v míře, která by odpovídala strašení, ale spíše o snaze komunikovat. Neboť tak si lze vykládat úkazy při přihlédnutí na dané okolnosti, situaci a načasování.
Nesetkali jsme se s ničím agresivním jako na Housce. Ovšem právě ono načasování v nás vyvolává otázky ohledně reziduality paranormální aktivity. A rozhodně i to se stane jedním z předmětů dalšího našeho objektivního výzkumu paranormálních jevů.
Verdikt výzkumu
paranormální akrtivita zaznamenáva ve fyzických projevech
Autor článku: Ondřej Bezouška
fotogragie: archív V.T.P.J.
